Avengers: Věk čehosi

Verdikt: Po nádherné jedničce plné drobných detailů, humoru a nadhledu a přehledné akce přichází roubování týmu na šablonu, která je zaměnitelná se stovkou dalších akčních filmů…(může obsahovat spoilery)

Před prvními Avengers jsem se poctivě a důkladně podíval na všechny kousky, které měly sloužit jako předehra této týmové hry. Nejvíc mě z nich chytnul Iron Man, všechny tři díly.

Z Avengerů jsem byl pak jedním slovem nadšen a do dneška si mnoho scén pouštím opakovaně, ať už jde o finále, souboj Iron Mana a Thora nebo scénky, kdy se Tony Stark letí domů „převléknout“.

Když jsem se podíval na dvojku, pod kterou ční jméno stejného režiséra. Měl jsem pocit, že sleduju něco zcela jiného. Zaplavily mne podobné pocity jako když srovnávám Pána prstenů a Hobita. Trilogii s Frodem si vždycky rád pustím. K Hobitovi jsem po shlédnutí trojky nějak neměl důvod se vracet. Ne, že by to bylo špatné, ale už v tom nebylo nic nového snad s výjimkou střetu Galadriel a Saurona.

Avengers dvě se mi v hlavě složili v rovnici ve stylu: počáteční akce, návrat domů, průšvih, bitka, kde dostaneme celkem na díru, další průšvih (Hulk ve městě), úklid někam daleko, protože po nás všichni jdou a nikdo nás nemá rád, pár existenciálních plků, moment, kdy se objeví noví spojenci, Velký Zlý Plán na vyhlazení, monumentální bitka, nahrazení některých členů týmu novými.

Docela často jsem si během tohohle kousku říkal „Kde už jsem to sakra viděl“ a ve třetině měl chuť to vypnout. Kromě toho mě zamrzelo postavení Hawkeye v celém snímku – tuhle postavu mám hodně rád.

Kdyby jednička neexistovala, jejich pozice by byla mnohem jednodušší. Ona ale existuje a Věk Ultrona se tak stává šablonovitou skládačkou čím dál tím méně konzistentního týmu, málo přehledné akce proti tuně jednoduchých impů (po létajících potvorách jedničky odvar) a deus ex machina v podobě Furyho.

Jednička si hrála s mnoha detaily – Space Invaders ve velíně SHIELDU, sázka Furyho a Kapitána Ameriky, Lokiho žezlo a Starkova kovová hruď plus oblékání brnění během pádu, Kapitán Amerika a „Hulk…Smash“, Starkovy komentáře během závěrečné bitvy a jeho přímé nálety do impů na mostě, nabití brnění na 400% výkonu…

Dvojku celkem nevytrhne ani soutěž Zvedni si svoje kladivo, i když scéna při jídle se stolem rozhodně patří k tomu lepšímu. Kromě ní mi utkvěl v hlavě snad jen moment, kdy se Quicksilver snaží chytit Mjölnir ve vzduchu.

Věk Ultrona se bere podobně zbytečně vážně jako první dva díly Postradatelných. Finální bitva mi připomněla naopak závěrečnou bitvu z třetích Postradatelných, ve kterých měla ovšem šmrnc, i když byla nasnímaná způsobem hrozně moc se toho děje ale nikde nezůstaneme dlouho.

Potěšil Vision, vyvážení Mjölniru a protokol Veronica. Nezaujalo mnoho dalších věcí.