„Duši vložte do košíku, prosím.“ 1/2

Nebe, Peklo, nebo sféry mezi tím - všechno stejná byrokracie. Ale i tady se najde cesta, jak bývalému šéfovi šlápnout na dušičku:-)

„Leave your soul at the gates...“Helloween, The Dark Ride

Když se dveře bez klepání otevřely, Diriel věděl, že je něco špatně. Neslyšel kroky ani necítil ničí přítomnost, takže kdokoli sem takhle vpadl, se stínil a chtěl zaskočit. To se mu podařilo a anděl jen sledoval, jak mu kolem zápěstí cvakají černá pouta vykládaná drahokamy. Ty kameny tam nebyly na ozdobu, ale každý z nich omezoval nějakou sféru nebo druh magie. Nebylo to úplně stoprocentní, ale minimálně by měl velké problémy s koncentrací a dobou vyvolání i základního útoku. Navíc by jeho snaha šla velmi snadno odhalit.

Vyvlekli ho z jeho kanceláře a vedli někam nahoru kolem centrálního proudu světla, který procházel celým kuželem nebeských sfér. Kruhové chodba pořád lehce stoupala, schody tu nebyly. Míjeli mnoho dveří, ale u žádných se nezastavili.

„Kam to jdeme? Z čeho jsem obviněn? Kdo tohle přikázal? Nemůžete mě přece jen tak zatknout.“ Dirielovy otázky přecházely v hněvivé výkřiky. Vyšší sféry sice měly dost pravomocí, ale svoje jednání taky musely vysvětlit.

Jeho pátrání po tom, co se děje, za chvíli přerušil úder do hlavy. A uvést takhle přímo do bezvědomí anděla, to už chtělo nějaké schopnosti.

Když přišel k sobě, seděl na židli v prázdné kamenné místnosti. Proti němu stál někdo v bílém rouchu a s lesklým hrudním plátem obklopený bělostnou aurou. Ta Dirielova zhasla v momentě, kdy mu nasadili ta černá želízka.

Nemusel zkoušet svou jemnou detekci na aury, podle které obvykle poznal její detaily, aby identifikoval svého společníka. Byl to Adeniel, jeden ze šéfů Sekce magického zásobování, které byl Diriel součástí.

„Já, vím, žes to myslel dobře, ale bohužel ty operace, které jsi chtěl zkompletovat a předat vyšším místům, musí pokračovat. A já přirozeně obětuju tebe, než abych zastavil to, z čeho mám dlouhodobě prospěch.“

„Takže tys za tim celou dobu stál,“ konstatoval Diriel. Dávalo to smysl. Začal v utajení odkrývat komplot, který stál za drobnými, ale trvajícími chybami ve skladovém hospodářství. Nebesa měla dostatečnou zbrojírnu i sklady všeho možného magického vybavení. A na různých místech se před dlouhou dobou začaly ztrácet zajímavé kousky. Tady magický meč, tamhle prsten, který bránil poznání anděla jinými anděly, a podobné tretky. Všechno bylo tak rozházené v různých sekcích, že to vypadalo jako náhodné a neplánované činy, které spolu nijak nesouvisely. Šlo ale o věci, které byly potřeba jen velmi málo. To upoutalo Dirielovu pozornost.

Klíč a systém tam ovšem byl, jen se průběžně měnil a přizpůsoboval několika okolnostem. Diriel identifikoval s největší pravděpodobností ty, kteří měli zmizelé věci fyzicky na svědomí, ale bylo jasné, že někdo tyhle drobnosti zametá pod koberec a posílá příkazy, co konkrétně je ze skladů potřeba. A hleďme, jeden z jeho vlastních šéfů. Anděl si povzdechl.

„Co se mnou máš v úmyslu?“ zeptal se postavy obklopené světlem.

Adeniel pokrčil rameny. „To je docela jednoduchý. V auře se ti objeví pár nových pramenů korupce a nějakou dobu si pobudeš v Karceoře. S tvojí minulostí pohybu v Pekle by se to skoro dalo označit za přirozený vývoj situace. Jsi v nádherné pozici anděla, který vyšetřoval skladové úniky magické výstroje, ale přitom je sám z velké části organizoval a spojil se s kdoví kým. A když tě spolupachatelé chtěli odhalit, zpanikařil si, ale tím ses prozradil. Takže jako bonus nebude nikoho moc zajímat, co se skutečně dělo. Nebesa si musí držet čistit štít, nemám pravdu?“

Pak to šlo až příliš hladce. Natolik hladce, že to překvapilo i samotného Diriela, který už pár vykonstruovaných věcí zažil. Sice z povzdáli a jako svědek, ale byl celkem blízko zdroji. A tomuhle hladkému průběhu napomohl svojí blbostí a pomalostí. Nějaké zásoby informací sice měl, ale dlouho tam nic nepřidával, takže klíčové byly hlavně jeho vlastní myšlenky a vzpomínky.

Trocha papírovaní, trocha astrálního cestování mezi rovinami existence a už tu byla cela. Sundali mu pouta, a zatímco se převlékal do šedého vězeňského stejnokroje, všiml si, že svit vycházející z jeho vlastního těla zase trochu potemněl. Hrubým odhadem byl někde mezi andělem a démonem. Skoropadlý anděl, napadlo ho. Už jenom přítomnost pout způsobovala narušení jinak čistého světla vycházejícího z těla nebeských bytostí, a on je na rukách neměl poprvé.

Cestou do cely přišel přístroj, který Karceoru jako vězení pro nadpřirozené bytosti tolik proslavil. Na jeho patentu stála její spolehlivost. Jmenoval se aurám.

Byl to mohutný oblouk z kamene a kovu, v jehož průchodu se vlnila mříž z třpytivých vláken. Tímhle rámem museli projít všichni, kteří mířili do vnitřních prostor Karceory. Jakmile jste prošli těmi vlákny, zůstala za vámi silueta vaší osoby, která se pak zformovala do malé svítící koule a tu nasála křišťálová koule v těle rámu. Ta mříž zbavovala kohokoli jakýchkoli nadpřirozených schopností. Nechávala mu jeho znalosti, myšlenky i plné vědomí, ale žádná osoba uvnitř vězení nemohla kouzlit, kontaktovat nijak vnější sféry nebo jakkoli jinak ovládat realitu. Vězni i personál tak nebyli úplnými smrtelníky, ale byli tomu velmi, velmi blízko. Dozorci měli na druhé straně díky samotné podstatě Karceory zesílené tělesné vlastnosti, takže byli silnější, houževnatější a celkově odolnější, aby měli nad vězni převahu, ne ale takovou, která by sváděla ke zneužívání. Proto byla tato věznice tak spolehlivá a obávána. Podmínky blízké smrtelníkům vytvořily v hlubinách existence velmi bezpečné místo.

Diriel se usadil v cele a přemítal, co dál. Jeho situace byla ve srovnání s předchozím stavem dosti zoufalá, ale udála se tak rychle, že mu ještě nedošel její plný rozsah. Zatím to vypadala, že si tu nějakou dobu pobude.

Rozebíral stav věcí ze všech stran, ale nenapadlo ho nic, co by se mohlo stát, a bylo zároveň v jeho prospěch. Celá ta fraška byla nádherně sehraná a jeho osobní historie byla silný faktor. Už kdysi se setkal s několika padlými anděly, a i když to původně bylo z příkazů vyšších míst, svoje stopy to stejně nechalo. Maximálně by se mohlo ozvat Peklo.

Kolem skály, na které plula Karceora rovinami existence, se rozprostírala barevná oblaka, proudy energie a občas probleskla podivná elektřina. Tohle prostředí hostilo sféry existující mimo klasické pojetí prostoru a času. Ale protože obyvatelé těchto míst měli chtě nechtě některé lidské vlastnosti, fungovalo tu stále několik principů použitelných v jakémkoli život zahrnujícím systému.

Jedním z nich byla i šeptanda. Proto netrvalo zase tak dlouho, než se o uvěznění neznámého zvláštního anděla dověděla i strana zcela opačná, vybavená ovšem dostatkem vlastních analytiků a nejrůznějších dalších jednotek. A tak se k démonovi, který měl poměrně silnou pozici v pekelném Útvaru pro vnější záležitosti, dostala nepotvrzená informace o tom, že se v Karceoře ocitl někdo zajímavý.

Thamus uvažoval, jak s tou informací naložit. Nechtěl ji propásnout, ale zase se nemohl vrhnout do jakékoli akce bez minimálního potvrzení. Potřeboval tam někoho vyslat. Někoho schopného a nenápadného, kdo umí dobře komunikovat a toho anděla nevyplaší.

Veltis mu tím pádem přišel přímo do rány, protože se zrovna vrátil z pozemské mise a ještě na sobě měl kožený kabát. Vypadal jako fanoušek metalu, kdyby pod ním neměl klasickou košili. Takhle vypadal jako manažer fandící metalu.

Bez okolků si sedl a nalil panáka. Pak ho do sebe otočil na ex a nalil si druhého. Tentokrát už sklenkou v prstech láskyplně otáčel a pozoroval svého šéfa.

Thamus to přešel bez mrknutí oka, protože svého agenta znal.

„Něco jsem propásl?“ zeptal se Veltis a rozvalil se v křesílku tak ležérně, jak to jenom jeho pracovní postavení dovolovalo.

„Měl bych pro tebe prácičku,“ začal Thamus.

„No tak to většinou dopadá, když sem přijdu. O co kráčí?“

„Mám tu informaci, že se v Karceoře objevila osoba, která by nás mohla zajímat. Je to podle všeho anděl, částečně padlý, který chtěl odhalit nějaký komplot, ale jak na potvoru v něm byli účastni i jeho nadřízení a využili ho jako obětního beránka.“

„Mám lehkou pochybnost o jeho duchapřítomnosti, protože zatím to vypadá, že se nechal sejmout hrozně jednoduše,“ podotkl Veltis  a upil.

„Hele to je možný, nebo byl zaměstnanej něčim jinym a tohle mu uteklo. Ale myslim, že není tak podstatný to, jestli se nechal nachytat, ale teďka hlavně zjistit, jestli nám samotným může k něčemu bejt.“

Veltis odevzdaně přikývl. „Takže co konkrétně s ním mám provýst?“

Thamus si sedl za stůl a zamyslel se. „Zatím nic moc. Zjisti jeho pozadí, a jestli to není bouda, nastrčená osoba nebo něco podobnýho. Prostě klasický prověření autenticity a důvěryhodnosti. Pokud tímhle filtrem projde, zjisti, co nám může nabídnout za informace, jaká je jeho ochota spolupracovat a za jakých podmínek. Samozřejmě čím víc půjde na ruku a bude mít přínos, tím víc jsme vstřícní my.“

Veltis si odfrkl. „Thamusi, neděláme to prvně, ne?“

„Já vim, kamaráde, ale opakování je matka modrosti a nepochybuji, že se o našich záměrech dozví zase Nebe a nenechá to bez reakce. Takže bych nerad promrhal šance od začátku.“

Cesta byla otázkou slabé půlhodiny. Veltis využil několika nepříliš známých stezek skrze realitu a měl tak aspoň dost času přizpůsobit svůj zevnějšek.

A už se před ním tyčila Karceora, vězení pro bytosti nebe, pekla, vnějších sfér a dalších rovin, které potřebovaly instituci schopnou izolovat cokoli od destruktivní víly po dvacetimetrového ledového draka. Budova rostla z hladké skály plující realitou jako hrad, který se přestavbami a rozšiřováním časem ustálil na tvaru polokoule, ke které bylo možné se dostat jen po vlastních a jedním tenkým spojovacím paprskem. Ten byl skrytou pastí a v nepravidelných intervalech zhasínal, takže pokud se kdokoli spoléhal jen na něj, propadl se v nějaké jeho části do volného prostoru. 

Veltis se vybavil několika rekvizitami jako narudlou kůží a pláštěm, který připomínal netopýří křídla. Nemusel, poznali by ho i tak, ale bylo to něco jako jeho oficiální uniforma a tady to bylo na místě.

Zapsal se ve vrátnici, prošel několika okruhy, kde bylo prověřování jeho identity čím dál zdlouhavější a pohledy bytostí zvědavější. Nebylo na něm sice moc co zkoumat, ale personál musel dávat najevo, že jim nic neunikne, i když ne vždycky se dařilo. Nakonec každé vězení někdy někdo překonal a Karceora nebyla určitě výjimkou.

Pak přišel aurám, který Veltis nenáviděl, ale zároveň ho fascinoval.

„Duši vložte do košíku, prosím,“ pronesl uniformovaný dozorce s holou lebkou místo hlavy a zeleným ohněm v důlcích. Tahle věta byla málokdy oceněna a u démonů jako Veltis byla otřepaným sarkasmem. Duši v pravém slova smyslu dávno neměli. Podíval se ještě jednou do těch zelených plamenů a prošel sítem čar.

Bylo to jako chladivá želatina. Trochu se bránila, ale pak Veltise pustila dál. Jeho přízračná silueta zůstala za ním a vteřinu si držela přesné obrysy do nejmenších podrobností. Pak se slila do pouhé humanoidní figury, pak jen do velké koule visící ve vzduchu a nakonec byla vcucnuta koulí na rámu. Ta se lehce rozzářila a s kovovým zvukem sjela do zásobníku obaleného drátěným pletivem zapuštěného do podlahy. Tam bylo místo pro koule dočasných návštěvníků, vězni zajížděli hlouběji.

Veltis cítil, jak jeho tělo opouští síla, schopnosti a padla na něj lehká mdloba. Věděl, že tenhle stav za chvíli pomine, ale to nijak nemírnilo nepříjemné pocity, které průchod aurámem způsoboval. Asi už tomu odvykl, normálně ho průchod tak nezasáhl.

Otřepal se a pokračoval chodbou do místnosti pro výslechy vězňů.

Diriel měl na sobě šedý stejnokroj, na rukou dva černé náramky, které slabě pulsovaly, a i v tomto sterilním a necitelném prostředí si zachovával jak jiskru v oku, tak i pečlivě zastřižené vousy. Veltis by na první pohled řekl, že se mu tady dokonce líbí.

„S kým mám to potěšení?“ dotázal se anděl místo pozdravu.

„Veltis, momentálně externí spolupracovník pátého kruhu Pekla, konkrétně Útvaru vnějších záležitostí.“

„Co má znamenat ten externí spolupracovník?“ nakrčil Diriel obočí.

Veltis s formulací chvilku váhal. „Většinu času se nepohybuju ve vnitřních sférách. Proto i vlastní podobu přijímám jen občas a normálně vypadám mnohem…civilněji a lidštěji.“

„A co mi chcete?“ pokračoval otázkou trestanec a ačkoli zněl nenuceně, v jeho očích zahořel zájem. Tohle mohla být dobrá šance.

Veltis se posadil a pár vteřin si skoro padlého anděla měřil pohledem. „Rád bych zjistil, jak jste se sem vlastně dostal, co předcházelo vašemu zatčení a taky, jestli vám může moje strana být nějak nápomocna.“

Diriel zvedl koutek a bylo na něm znát, že zápasí s úsměvem a falešná formálnost celého setkání ho stále ještě baví, ale celkem rychle ho může unavit a všechny snahy budou marné. Aspoň tak to Veltisovi zatím přišlo.

„Dobře, tak abych to zkrátil,“ navázal démon, kterému byl tenhle myšlenkový pochod celkem jasný. „Z nějakýho důvodu jste se sem dostal skrze asi vykonstruovanej proces, ale přesto jste se absolutně nijak nebránil a nechal se naprosto bez odporu zašít. Takže se já a můj šéf domníváme, že máte nějakou postranní agendu, buď od začátku, nebo něco, co vás napadlo až tady. Mám pravdu?“

Diriel uznale kývl. „Rámcově jste to trefil. A konečně se můžeme bavit trochu normálně bez těch kliček a sračiček.“

„Tak do toho,“ usmál se pro změnu démon a pohodlně se opřel na židli proti vězni.

Diriel zavřel na chvíli oči, jako by se rozmýšlel, odkud a jak začít. Přesně to taky dělal.

„Víte, služba v nebeských kruzích, ať jde o jakoukoli úroveň, se vyznačuje vždycky nějakou formou a mírou pokrytectví, oportunismu a dalších povahovejch rysů, který kdekoli stojí dost za pendrek. Já jsem se roky staral o drobný případy v rámci interního vyšetřování, kdy se řešily možný kontakty andělů s Peklem nebo jinými rovinami existence, který jsou k nebi spíš v opozici, než na stejné vlně. Peklo rozhodně není jedinou oblastí, kam se někteří nebešťané snaží vzít roha. Díky tomu jsem byl vždycky trochu na hraně. Moje kontakty s démony byly sice se souhlasem vedení, ale ať děláte cokoli, načichne vám aura. A potom není problém pro kohokoli označit vás za nespolehlivou osobu, protože všichni si raději řeknou, že ten a ten je vlastně určitě stejnej jako ta sebranka, se kterou se stýká, a určitě to není jen tak, že tu práci na pomezí sfér dělá už dlouho a nevadí mu to. Málokdo vás poslouchá, když se mu to snažíte vysvětlit, jak to opravdu chodí. A právě díky tomuhle nevyhnutelnýmu škraloupu jsem byl ideální obětní beránek, a bohužel jsem se do neoficiálního vyšetřování zažral natolik, že jsem začal moc pozdě myslet na zadní kolečka a nenechal jsem si nijak výraznou informační zálohu. Ona teda existuje, a je na bezpečným místě, ale nejsou tam poslední a nejdůležitější informace. Čehož skuteční pachatelé samozřejmě využili, a když jsem piloval finální zprávu včetně důkazního materiálu, tak to celý hodili na mě a na ně nikdo nešel.“

„To byl ten proces, který vás sem dostal?“ ujistil se Veltis.

Diriel se uchechtl. „Za prvý se tomu nedá ani říkat proces, za druhý to bylo tak rychlý, že se nedá říct ani dostal. Byl to přesně ten moment, kdy jste v jednu chvíli u sebe v kanclu, a probíráte se papírama, a za hodinu sedíte tady v cele. Ale abych vám to osvětlil celý.“

Veltis pokýval hlavou a čekal na pokračování.

„Nebeské sféry mají velké množství skladových zásob zbroje, zbraní, magických šperků, artefaktů a nejrůznějšího dalšího vybavení. Hodně toho vytváří samy, hodně se toho do nebe dostává odjinud, ale všechno slouží k vnitřnímu vybavování. Problémem toho obrovského skladového hospodářství je nevyhnutelný fakt, že se prakticky nedá důsledně kontrolovat. Navíc nebe bojuje nebo střeží sféry na tolika frontách a vybavení se pohybuje tolika cestami, že položky často nefungují v přesných číslech, ale v odhadech.“

„A jak jste potom přišel na nějaké vykrádání skladů? Takhle to na mě působí, že se nedá uhlídat ani přesně stanovit v podstatě nic,“ nadhodil Veltis a Diriel chápavě přikývl.

„To máte pravdu, ale tahle situace se týká jen určité části vší výzbroje a výstroje. Existujou druhy, který se nehnou celý roky i staletí. Je už jedno, jestli je to výrobou věcí, který jsou potřeba jednou za rok a k ničemu jinýmu nejsou, nebo jestli nebesa odněkud přitáhla věci, který nakonec nikdo nechce nebo neumí použít. Pravdou je, že se začaly ztrácet právě tyhle kousky, který nikde nebyly potřeba. Nebylo sice nic zvláštního, když si někdo z kruhů občas něco půjčil na výzkum nebo se stavila výrobní sekce, že potřebuje něco rozebrat kvůli surovinám. Ale opět, byly to jednotky. A právě tam ty věci mizely.“

„A to si toho nikdo nevšiml?“

Skoro padlý anděl se ponuře zachechtal. „Vám snad nemusím vysvětlovat nebeskou byrokratickou mentalitu. Jedním z jejích hesel a nepsaných pravidel je, že když se to netýká přímo dotyčného, tak není důvod s tím něco provádět. Navíc většina kapacity administrativy je obvykle vyčerpána běžnými pohyby toho, co je opravdu potřeba. A koho by napadlo vyšetřovat něco ve skladech, když je venku mnohem víc mnohem atraktivnějších témat, na kterých se dá nahnat kariéra a body u nadřízených?“

Veltis pokýval hlavou. Tohle dávalo smysl a nebeská morálka mu rozhodně nebyla cizí.

„A vy jste se do tohohle uvrtal dobrovolně, nebo jste ten případ dostal za trest?“

„No, já se postupem času právě díky vyšetřování různých kontaktů s Peklem a dalšíma sférama dostal do zvláštní pozice. Na jednu stranu nevýhodný, ale zároveň nenápadný. Díky mýmu pozadí se mě mnoho kolegů začalo stranit a nechtěli mě při větších akcích. Na druhou stranu jsem tím pádem měl krom běžný práce poměrně slušný množství času, nikdo si mě nevšímal, a můj status zároveň otvíral mnoho dveří. Za prvé proto, že to bylo v mé pravomoci, za druhé proto, že mě každý chtěl mít rychle pryč, abych mu nekazil dekorum. Takže ideální prostor i pozice na to hrabat se v dlouhodobých operacích a prakticky nebýt viděn.“

„To jsme na tom dost podobně,“ zašklebil se Veltis a když mu Diriel jeho grimasu oplatil, atmosféra v místnosti se zase trochu uvolnila.

„Nedáte si kafe?“

Veltis dorazil zpátky do kanceláře a automaticky sebou plácl do křesla. Zalitoval toho, že už sedí, protože na stole se pořád leskla láhev té dobré whisky. Thamus sledoval chvíli jeho dilema, pak nalil panáka a pomocí jednoduché levitace mu ho poslal vzduchem.

„Tak jak to dopadlo?“

Jeho kolega vypadal docela normálně, aspoň na pekelné poměry. Nechal si košili, kalhoty i kabát, ale taky svou klasicky rudou kůži a krátké ostny na hlavě. Připomínal trochu postavu z komiksů, ale to by v Pekle museli nějaké znát.

„Hele bylo to nakonec docela legrační. Každopádně hodně zajímavý. Ten Diriel je vlastně bývalý agent v utajení. Dostal se k vykrádání nebeských skladů, odhalil jeho mechanismus krásně skrytý pod běžným provozem. Chtěl to konečně celý sepsat, ale moc se do toho zažral a nechal se chytnout těma, co to organizovali.“

„Důkazy?“ nadhodil Thamus automaticky a zapálil si doutník.

Veltis ho pohybem ruky zarazil. „Klid, k tomu se dostanu. Jeho pozice, kdy mu nikdo úplně nevěřil a nikdo s ním nechtěl nic mít, mu dovolovala se po těch skladech celkem nerušeně potloukat a zkoumat, co potřeboval. No a jak už to tak bývá, zjistil napojení na vyšší kruhy, který z těch machinací samozřejmě měly peníze a užitečný styky mimo nebe. První moc nepotřebovaly, druhý se hodilo. Kdoví, třeba chystaly v nebi ještě něco většího, ale to už se asi nedopátráme.“

Veltis si lehce odfrkl a loknul si.