Zkratkou na houby 2/2

Umírající král vyslal syna na hrdinskou výpravu...do toho se přidává armáda na cizím území a výsadek, u kterého není úplně jisté, jaký má vlastně úkol...

Princ doklusával a chrám už byl skoro na dosah ruky. I přes pusté okolí a rozvaliny kolem působil tak nějak… klidně. Taková oáza vlastního času, napadlo Guerru, když stoupal po schodech a vydýchával se.

Podle čarodějčiných instrukcí tu měla fungovat nějaká brána nebo co, ale ať se rozhlížel sebevíc, viděl jen prázdný kamenný oltář a několik sloupů. Jako úkryt kouzelného prstenu to opravdu nevypadalo.

Při dalších krocích se mu ale zježily chlupy na rukou. Opravdu, každý pohyb k oltáři byl těžší a těžší, až narazil na nějakou clonu. Několikrát se nadechl a rozhodným krokem postoupil dopředu.

Kolem něj to luplo a zavanul na něj vzduch konzervované skutečnosti. Bylo to tu jednoduché a elegantní. Kamenný stolec pokrytý prostou čistou látkou, několik svící a uprostřed toho všeho truhlička. Přesně podle kronik a čarodějčiných svitků. Přistoupil k truhle a zvedl víko.

Zaleskl se ve světle plamenů a vypadal nádherně. Jeho sytá modrá barva princovi učarovala a přišlo mu, že šperk pulsuje. No, k těm ostatním kusům se barevně vůbec nehodí, ale co se dá dělat.

Nasadil si ho na prst v kožené rukavici, zavřel truhličku a bez dalšího otálení se vydal zpět ke svému vojsku. Snad už ta neviditelnost opadla.

Jen co Guerru zahlédli generálové, začali velet vojsku k ústupu. Stačil jim jediný pohled na jeho ruku a viděli, že jeho poslání bylo úspěšné. Chvilku to vypadalo, že je bude druhá strana pronásledovat, ale ta se jen vydala zpět na vlastní pozice a dále neútočila. Guerra se tak může vrátit domů, samozřejmě poté, co se jako správný válečník rozloučí se svými protivníky.

Setkali se na půli cesty. Na jedné straně Troki, ministr války a několik rytířů, na druhé princ, dva generálové a ozbrojená stráž.

Princ na pozdrav zasalutoval a ťukl si rukou s prstenem do čela. Nečekaně trochu sykl bolestí, když ho něco lehce bodlo do prstu. Nedal na sobě ale nic znát a upíral pevný pohled na svého soupeře.

„Vidím, že jste svého stejně dosáhl i přes náš odpor, princi,“ podotkl Troki a ukázal na masivní prsten.

„Ano, byli jste důstojnou překážkou, ale našel jsem si svoji cestičku. Můžete mě samozřejmě pronásledovat, ale myslím, že je to pro vás nevýhodné.“

Nečekal na generálovu reakci a opět pozdravil. Tentokrát důrazněji. Jakmile drahokam v prstenu narazil do jeho čela větší silou, vyrazila z něj tenká jehlička, prošla uzounkým otvorem v kroužku a zabodla se princovi do prstu. Když ho předtím škrábla, zanechala na kůži trochu jedu, který se stihl vstřebat. Teď ho vypustila zbytek… a princ se uprostřed pohybu skácel k zemi a kůže na jeho tváři nabrala barvu čerstvého popela.

„Vy jste ho zabili!!“ zvolal princův generál a sklonil se ke svému pánovi.

Ministr války i generál zvedli rychle unisono ruce v obranném gestu, prudký pohyb ale způsobil natažení tětiv střelců na druhé straně.

 „Pánové, po celou dobu se ho ani jeden z nás nedotkl, nebo mi snad chcete tvrdit opak?“

Generál se nadechoval k obviněním, ale pak si to rozmyslel. Střelci v jeho doprovodu jen čekali na jeho rozkaz, zřetelně sevřené ruce na jílcích mečů kolem Trokiho dávaly ovšem na srozuměnou, že tohle by skončilo jen další řeží.

„Máte pravdu, pánové, tohle nebyla vaše práce, omlouvám se za svá obvinění, zmýlil jsem se.“ Otočil se na svůj doprovod. „Tak mi sakra pomozte jeho výsost odnést.“

Král s ministrem pozorovali s již skleslýma rukama odcházející smuteční průvod a v jejich hlavách vybuchly otázky.

„Tohle není naše práce, že ne?“ zeptal se generál.

„Nic takového jsem nepřipravoval. Něco je tu hrozně, hrozně špatně. Ale tady to nezjistíme. Naštěstí mám koho a kam vyslat.“ Čert vem čekání na hospodu, vyšlu za nima oddíl, řekl si v duchu.

Koně se mezitím již vrátili ke svým majitelům a celá trojice se ubírala po stejné pusté cestě, jakou původně přijela.

„Pověs mě Aničko pověs,

nohama přes celou náves.

Pořiď si sukénku po řiť...“

Chvíli drnkala na loutnu naprázdno.

„No a dál?“ nadhodil Dasch.

„Dál zatim nic, protože mě nic nenapadá. Ale potřebuju to dát dohromady co nejdřív, abych to měla do tý hospody. Tyhle čuňačinky jsou spolehlivým zdrojem jídla a noclehu na cizí útraty.“

„Jo, ale stejně se nejdřív utáboříme někde v lese, protože do města je to ještě lán světa.“

Morabor zaslechl v reakci na svoje oznámení otrávené zamrčení, ale to bylo všechno. Pravda, s těmi těžkými měšci se na nějaké vyhrávání mohli vykašlat, ale Arju to bavilo a oni dva nic nenamítali.

Usadili se na palouku nad jezerem obklopeném kameny, ze kterého vytékala malebná bystřina. Večer vypadal téměř poeticky, všichni tři odpočívali u ohně, upekli si zajíce, kterého Arja střelila cestou, a jen odpočívali po náročném úkolu.

„Hele, jak to vlastně vypadalo uvnitř?“ nadhodil Morabor a zakousl se do jablka, které vylovil ze sedlové brašny. Mimoděk poplácal druhou stranu zavazadla, ve které si hověl plný měšec. Na nějakou dobu si mohou dát s průniky na cizí území pokoj.

„Docela hezky. Oltářík, svíčičky a tak.“

„A to tam svítilo celou dobu?“

„Ne, ta svatyně má nějakej vnitřní čas nebo co, takže když vlezeš dovnitř, asi nejsi vidět zvenku a je to tam hezky ozdobený. Pustě to vypadá jen zvenku.“ Pokrčil rameny a dál ta kouzla nepitval.

Morabor odhodil celou polovinu jablka a jak sebou cuknul, spadl mu opasek. „Hergot, ta sponka je fakt nadranc.“ Naštvaně odepl kapsičky, váčky a další pomůcky a založil je do brašen na koni. Samotný pruh kůže už držel dobře, když nebyl ničím zatížen.

Hovor se stočil ke vzpomínkám na minulé akce, a když se na nebe vyhoupl měsíc, družina usnula kolem doutnajícího ohně.

Jejich ranní dřímotu protrhl neurčitý pocit ohrožení. Arja vstala a málem si vypíchla oko o vlastní luk, který si během spánku posunula blíž k ruce. Dasch se motal kolem koní a Morabor ještě zařezával. Do občasného cvrkotu ptáčků se vplížilo vzdálené dunění.

Někdo k nim jel na koních.

„Že ten zmetek ministerskej na nás někoho poslal?“ začala Arja a hledala šípy.

Jako odpověď na její závěr se mezi stromy zaleskla zbroj a dolehl k nim zřetelný dusot kopyt.

Šestice rytířů dojela ke kraji palouku, jeden namířil na Dasche čepel, dva další položili na sedla natažené kuše a natočili hroty směrem k Arje, která právě napínala tětivu.

„Vzdej to, panenko.“

„U tří kurev, co je tohle?“ zabrumlal Morabor, protože šest brnění do jeho představy klidného probuzení rozhodně nezapadalo.

„Co máš furt s těma třema, do háje?“ odsekla bardka a pomalu skláněla luk.

Napětí protrhl Dasch, který se rozběhl k okraji srázu. Kuše na sedle se stočila a tětiva zadrnčela. Ozvalo se heknutí a Dasch zmizel v hlubině. Arja vytřeštila oči, luk jí vypadl z rukou, které si přitiskla na pusu a jen zakňučela. Zadrnčela druhá tětiva a trefila ji do boku.

„Vy zkurevksichti!“ zařval Morabor a natáhl se pro meč. Když se zvedl s čepelí v ruce, minula jeho vlastní břit krátká čepel vrhacího nože, který postupoval horním obloukem směrem od koní k jeho tělu. Jeho tenká halena nepředstavovala pro jeho špičku žádnou překážku.

Rytíři sesedli a sesbírali veškeré táborové vybavení. Na dva koně naložili těla jejich původních majitelů a nechali za sebou jen palouček s vyhaslým ohništěm.

Když generálové v čele smutečního průvodu procházeli hradní bránou, setkali se s purkrabím. Neřekl nic, ale kývl nenápadně na jednoho z příchozích, který se oddělil od průvodu a následoval správce hradu až do jeho pracovních komnat.

„Jeho veličenstvo už tu dlouho nebude,“ začal bez okolků. „Zpráva o skonu jeho syna byla tou poslední kapkou do poháru už tak chatrného zdraví.“

„To se dalo očekávat. Máme nějaké možnosti?“

„Pokud vím, existují tři nebo čtyři vzdálenější příbuzní, kteří mohou uplatnit nástupnické právo, ale musíme se s nimi spojit,“ vyložil situaci purkrabí a díval se na generála, který se díval z okna na nádvoří.

„Dejte dohromady potřebné listiny, vyšlu za nimi příslušné lidi, aby byli zpraveni o vývoji situace.“

Purkrabí přikývl a generál opustil jeho pracovnu.

Dasch konečně vyplaval na hladinu a zalapal po dechu. Jezero bylo hlubší, než čekal, a řeka silnější. Rozhlédl se a zjistil, že ho musela voda odnést poměrně daleko. Někde tady by měli čekat, napadlo ho a trhal hlavou ze strany na stranu ve snaze zachytit nějaké místo, kam by se vešli tři čtyři koně.

Nikde nic neviděl, takže se dostal na břeh a postupoval podél něj, jak jen to terén dovoloval. Slunce naštěstí hřálo a mladému špionovi přestávala být zima.

Jen došel do zákrutu řeky, zaslechl zafrkání. Otočil se po zvuku a spatřil tři koně a dva jezdce. Neměli žádné prapory, ale Dasch je okamžitě poznal.

„No sláva, musel jsem se při tom skoku praštit do hlavy, probral jsem se až před chvílí.“

„No hlavně, že jste tady, příteli. Máte to?“

Dasch sáhl k opasku a vytáhl originální prsten ze svatyně Pěti. „Doufám, že tomu nevadí voda,“ řekl nejistě, když předával artefakt jednomu Guerrových generálů.

„Cheche… neměla by,“ odvětil a pokynul Daschovi ke zbývajícímu koni, přes jehož sedlo ležela huňatá kožešina.

Dasch s pochopením přikývl. „Takže to je všechno?“

„Zatím ano,“ přitakal generál. „Král i princ jsou po smrti, my máme prsten, nic k nám nevede a zbytek příbuzných nebude problém. Musím říct, že jste odvedl vynikající práci. Pokud budete mít zájem pokračovat ve stejném duchu i nadále, velmi to uvítáme. Samozřejmě vám náleží to, co bylo v sedlových brašnách vašich… přátel?“

„Spíš dočasných spolupracovníků,“ odvětil špion, když se vyšvihl do sedla a zabalil do tepla kožešiny. „Předpokládám, že jste se zbavil obou?“

„Ano, vzali jsme koně i věci a nechali to tam být. Pokud za váma Troki někoho poslal, nenajde nic. Jak jste to vlastně provedl s tím prstenem?“

Dasch se zachechtal. „Víte, Morabor měl celou dobu pásek s kapsičkama a váčkem, kam tu první atrapu uložil. Když jsme procházeli skalama, pomohl mi terén a sponka toho pásku se poškodila. Když jsem se pak pro ten pásek vracel, prohodil jsem jeho atrapu a mou.“

„Proč tak komplikovaně?“

„Protože nebylo jasné, kdo do té svatyně nakonec vejde, ale bylo jasné, že dostane atrapu od Morabora. Nebo by to vyměnil on sám. Na každý pád by originál byl u něj. Ten pásek mu furt padal, takže si všechno odložil na koně a nechal jen samotnou kůži. No a ráno jsem to prohodil ještě jednou. Ale bylo to docela těsné, jen chvilku potom to tam rozprášili vaši lidé.“

„Cheche… tak tomu říkám pečlivost a příprava!“

„Co s ním bude teď?“ zeptal se Dasch.

„Převezme ho nová dvorní čarodějka. Trochu jí sice zaskočilo, co všechno bylo v pohybu, ale Guerra si dle jejího názoru koledoval o problémy už delší dobu. Přizpůsobila se poměrně hladce. Až dorazíme na hrad, můžete se s ní seznámit. Myslím, že si budete rozumět.“