Fringe aneb Za hranice nemožného

„Říkáme tomu Vzorec. Vypadá to, jako kdyby někdo venku experimentoval a celý náš svět je jen jedna velká laboratoř.“ (Plukovník Phillip Broyles, Fringe Division)

Dlouho jsem hledal důvod, proč napsat recenzi na Fringe. Což o to, u kvalitního seriálu není zvláštní důvod potřeba, ale snažím se zmiňovat kousky (filmové i seriálové), které jsou nové, nebo začaly, nebo skončily nebo se s nimi děje něco dalšího.

Fringe ale skončila už začátkem roku 2013. Bohužel mi včerejšek poskytl smutný důvod se o ní zmínit – konkrétně úmrtí Leonarda Nimoye. Na rovinu se přiznám, že ze celého Star Treku jsem viděl jen několik dílů, knihu nečetl žádnou a toto universum mě v podstatě zcela minulo. Nepochybuji o jeho kvalitách, ale klasická scifi mě nikdy výrazněji neoslovila (dodnes jsem nedočetl první Asimovovu Nadaci ani Gibsonova Neuromancera).

Proč tedy zmiňuji Fringe v souvislosti s Nimoyem? Inu proto, že tento člověk rozhodně nebyl jen Spockem a v postavě Dr. Williama Bella vytvořil perfektní (ostatně, jakou jinou) enigmatickou postavu vědce, který experimentoval s takovými věcmi jako detektorem morálky nebo vodou v prášku. Ale to trochu předbíhám…

Scifi seriály propojené s kriminálkou jsou celkem spolehlivým zdrojem zajímavých nápadů i obsazení. Fringe s pera J. J. Abramse je pak záležitost naprosto vynikající. Za prvé se rozhodně nemusí stydět za návrhy postav ani herecké obsazení. Když se v seriálovém projektu vyskytne John Noble (Denethor z Pána prstenů) a Leonard Nimoy, už to stojí za pozornost.

Zápletka? Po celém světe se začínají dít různé podivné události. Na tom by nebylo celkem nic nového, něco se totiž děje pořád (od čeho by jinak byly dějiny). Půvabnější je, že k jejich řešení je povolán člověk, jehož experimenty jsou považovány za možné podhoubí a důvod vzniku mnoha těchto jevů. Co taky čekat od geniálního biochemika Waltera Bischopa s IQ kolem 190ti. Tým, který kolem něj vznikne, se postupně zaplétá do Příběhu. Schválně dávám velké písmeno a to hned z několika důvodů.

Za prvé, příběh je skutečně dobře konstruován a ještě lépe podán. Už jen tím, že nějaký jeho střípek je obsažen skutečně v každém díle seriálu. Není to tedy tak jako například u Akt X, kde bylo vyšetřováno několik vedlejších případů a pak se tři díly věnovaly centrální zápletce. U Fringe jsou sice vyšetřovány vedlejší případy, ale nějaká nitka ústředního příběhu se skutečně mihne každým dílem. Tu více, tu méně zřetelně, ale je tam. Což velmi oceňuji. Krom toho zápletky sice nemusí být vždycky zcela originální, ale vynahrazuje to systém jejich řešení, přístup postav, jejich hláškování a postupné propojování jednotlivých prvků dohromady.

Za pozornost stojí také znělka. Ta je tvořena abstraktními obrazy, ze kterých se pak skládá název seriálu. Znělkou se míhají termíny a pojmy, které jsou v sérii nějak obsaženy. Začíná to u teleportace, čtení myšlenek a pyrokineze a pokračuje....až za hranice toho, co by člověk čekal. J. J. Abrams, autor Ztracených (které jsem zatím neviděl) opět nezklamal a položil před nás krásně vytvořený rébus. Rébus rodinných vazeb, věcí ztracených i nalezených, chyb minulosti a možností budoucnosti. A do toho několik holohlavých pánů, o kterých čertví, co mají vlastně za lubem.

Čtyři série jsou velmi, velmi hutné, pátá je zřetelně ukončovací. Samostatná verze znělky (těch verzí je asi osm nebo kolik), se sice snaží vystavit auru jakési rovnocennosti, nicméně tvůrčí tým se berličkou časového posunu zbavil nutnosti uspokojivě uzavřít mnoho dějových linií a musí se tak starat o naprosté minimum postav i souvislostí. Přestože se všichni ještě docela snaží, je to odvar oproti předchozím tématům a je na tom strašně vidět, že seriál prostě vezme průměrný motiv, chvilku kolem něho poskakuje a pak zanechá světlé zítřky a spokojenou rodinku.